Basová trubka má podobný tónový rozsah i podobný nátrubek jako pozoun, používá se zejména v dechových orchestrech.
Byl sestrojen v 19. století v Německu a kupříkladu v opeře Prsten Nibelungův jej využil skladatel Richard Wagner, známý zaváděním nových a originálních nástrojů.
Ladění je nejčastěji v C a v B, vzácně i v Es. Obvykle je bastrubka vybavena čtyřmi, někdy třemi ventily (první snižuje přirozenou tónovou řadu o celý tón, druhý o půltón, třetí o jeden a půl tónu a čtvrtý o dva a půl tónu) a délka její trubice bez zmáčknutých ventilů je circa 270 cm, tedy stejně jako u pozounu.
Basová trubka je poměrně zřídka používaný nástroj. Proto se hráči nespecializují pouze na ni a pokud je jí třeba, hraje na ni pozounista. Většinou ji můžeme spatřit v různých dechových tělesech, v symfonickém orchestru se objevuje výjimečně (např. v Janáčkově Sinfoniettě).
